Státní závěrečné zkoušky z Filosofie (NMgr)
Průběh zkoušky
Zkouška sestává ze dvou částí:
- Speciální oblast filosofie
- Filosofie v kontextu společenskovědních oborů
Speciální oblast filosofie
Student zpracuje tři filosofické teze z vybraného bloku, přičemž každou tezi schválí jako garant člen katedry, jehož odbornost odpovídá tématu teze. Každá teze tedy může mít (ale nemusí) jiného garanta. Do 30. 4. aktuálního akademického roku předá formulář vedoucímu Katedry filosofie a religionistiky.
Při zkoušce dostane student zadánu jednu z tezí. Celkový čas na obhajobu teze je 20 minut.
Metodická pomůcka pro tvorbu tezí
Co je to „teze“?
Tezí se míní nějaké netriviální filosofické tvrzení, jehož pravdivost bude student hájit.
- Tvrzení musí být netriviální: to znamená, že jde o tvrzení, které řeší nějaký filosofický problém nebo odpovídá na nějakou filosofickou otázku. Musí tedy jít o tvrzení, které nějakou obhajobu potřebuje. Tuto skutečnost musí student v rámci svého vystoupení doložit tím, že jednak vysvětlí, na jaký problém jeho teze reaguje, a jednak předloží a vysvětlí jeden nebo více relevantních argumentů proti hájené tezi. Mělo by se jednat zejména o argumenty vzaté z reálné filosofické diskuse o daném problému a skutečně někým předložené a zastávané; svojí prezentací by měl student doložit, že se v této diskusi orientuje. V každém případě musí jít o argumenty dostatečně přesvědčivé, aby byly schopné skutečně motivovat nesouhlas s tezí.
- Tvrzení musí být filosofické: to znamená, že jeho obhajoba vyžaduje nasazení filosofických prostředků – jako je pojmová analýza či argumentace z obecných principů. Nesmí jít o problém převážně empirický, ani spadající převážně do oboru nějakých speciálních věd.
Jak by měla vypadat obhajoba teze?
Doporučená struktura obhajoby je následující:
1) Status quaestionis: student vysvětlí smysl teze, vymezí, nakolik je třeba, pojmy, které se v tezi užívají a nastíní kontext celého problému. Z výkladu by mělo být zřejmé, jaký problém či otázku teze reaguje, proč se jedná o problém, proč je filosoficky zajímavý, jaké jsou předpoklady celé diskuse atd.
2) Přehled námitek: student co nejpřesvědčivěji vyloží nejsilnější argumenty, které lze uvést proti jeho tezi.
3) Vlastní obhajoba teze: student předloží a vysvětlí vlastní argumenty pro svoji tezi, včetně reakce na možnou kritiku těchto argumentů. (Student by měl rozlišit (a) možné námitky proti své tezi – tj. argumenty, které dokazují opak jeho teze; a (b) možné námitky proti svému argumentu: tj. způsoby, jak by bylo možné zpochybnit účinnost jeho vlastní argumentace pro tezi (např. zpochybněním premis, provedením distinkce…). V bodě (2) a (4) se jedná o námitky typu (a), námitky typu (b) a jejich řešení spadají do bodu (3) – jedná se o součást vypracování argumentace pro tezi).
4) Odpovědi na námitky: student vysvětlí, v čem je chyba v každém z argumentů proti jeho tezi.
Obhajoba teze by v každém případě měla obsahovat všechny tyto čtyři aspekty, ne však nutně v tomto pořadí nebo takto explicitně rozlišené (např. přehled námitek může již být součástí statu quaestionis). Přesto doporučujeme uvedenou strukturu pokud možno dodržet, neboť to přispěje k jasnosti celého výkladu. Po skončení vlastního výkladu (případně i v jeho průběhu, sezná-li komise, že je třeba jej přerušit) by měl být student připraven zodpovědět otázky a námitky od komise.
Jak vypadá dobrá teze?
- Teze je dostatečně konkrétní, není příliš obecná. Chce-li se např. student zabývat otázkou Boží existence, lepší než teze „Bůh existuje“ bude např. teze „Ontologický důkaz Boží existence je platný“, a ještě lepší bude „Leftowova obhajoba Plantingovy verze modálního ontologického důkazu je platná.“
- Teze není pouze citací nějaké klasické pozice, nýbrž na klasickou diskusi nějak reaguje. Spíše než „Filosofové mají vládnout“ tedy např. „Platónův argument v Ústavě pro vládu filosofů je platný.“
- Teze si je vědoma svých předpokladů: v omezeném prostoru, který je pro obhajobu teze k dispozici, s největší pravděpodobností nebude možné tezi vyargumentovat proti všem možným námitkám. Student by si měl problém dostatečně zúžit tím, že explicitně uvede, v rámci jakých předpokladů se bude diskuse pohybovat. Tedy spíše než „Boží existence je dokazatelná“ raději „Z předpokladu reálné distinkce mezi esencí a existencí vyplývá existence Boží“ apod.
- Těžiště zdůvodnění teze spočívá ve filosofické argumentaci, nikoliv v empirických faktech. Bude-li tedy např. teze znít, že trest smrti je mravně nepřípustný, nemělo by se její zdůvodnění opírat převážně o argumenty typu: studie ukazují, že velké procento poprav jsou justiční omyly, že tento trest nemá odstrašující účinek ani nesnižuje kriminalitu atd. V takovém případě by se diskuse pravděpodobně stočila na otázku spolehlivosti či nespolehlivosti příslušných studií či reálnosti prezentovaných „faktů“, což jednak není otázka filosofická, a jednak komise nemá v rámci zkoušky možnost spolehlivost takových předpokladů ověřovat, ani to není smyslem zkoušky. Přeje-li si student hájit filosofickou tezi, která se nicméně opírá o empirické předpoklady, které nejsou zcela zjevné, může tezi formulovat ve formě implikace: „Pokud platí ty a ty empirické předpoklady, vyplývá z toho…“. Ve shodě s tím, co bylo řečeno výše, ovšem taková implikace nesmí být triviálně zřejmá – musí vyžadovat filosofickou obhajobu, kterou právě student ve svém výkladu rozvine. Obhajoba se tedy bude týkat platnosti dané implikace, nikoliv pravdivosti jejího antecedentu.
- „Mnoho zajíců psova smrt“: v obhajobě teze je lépe se zaměřit na jeden klíčový argument, který student podrobně vypracuje do maximálně přesvědčivé podoby, než se snažit uvést argumentů co nejvíce, přičemž ovšem na jejich řádné vypracování nezbude prostor. Jak praví klasik, argumenta ponderantur non numerantur.
Teze interpretačního charakteru
Mezi přípustné filosofické problémy, které se mohou stát inspirací hájených tezí, lze počítat i netriviální interpretační otázky. Teze tudíž může mít formu: „V textu X míní autor Y říci to a to“; nebo „Termín X u autora Y je třeba chápat tak a tak“ apod. Taková teze ovšem klade značné nároky jednak na obeznámenost s dílem a myšlením příslušného interpretovaného filosofa a jednak na obeznámenost s interpretační tradicí jeho díla. V zásadě by si student tezi tohoto typu měl volit pouze v případě, kdy hodlá kritizovat nějakou zavedenou interpretaci, nebo kdy se chce zaujmout stanovisko v rámci nějakého reálného interpretačního sporu (jehož existenci musí doložit). V každém případě lze doporučit, aby student maximálně zúžil rozsah textu, jehož se jeho interpretační teze bude týkat: může jít o význam klíčového termínu, smysl klíčové věty, klíčového argumentu či odstavce – ale větší úseky textu budou pravděpodobně přesahovat možnosti dané formátem obhajoby teze, a hrozí nebezpečí, že obhajoba bude nekonkrétní a málo přesvědčivá.
Zvolí-li student „interpretační“ tezi, je třeba komisi při obhajobě poskytnout příslušný interpretovaný text a samotná obhajoba teze by měla probíhat v těsném kontaktu s tímto textem. Není bezpodmínečně nutné text interpretovat výlučně v originálním jazyce, je však třeba, aby student v klíčových místech své argumentace bral v úvahu originální termíny a formulace; vedle případného českého překladu je tedy každopádně třeba mít k dispozici i originál.
Jak bude výkon studenta hodnocen?
Předmětem hodnocení budou zejména následující faktory:
- Povaha teze: Je teze dostatečně filosofická? Není triviální? Vztahuje se k relevantnímu filosofickému problému? (Vhodnost teze posoudí především její garant, zcela nevhodné teze by neměly být k obhajobě vůbec připuštěny.)
- Orientace studenta v kontextu problému: Zná student daný problém? Dokázal ho dobře vysvětlit?
- Kvalita vlastní argumentace pro tezi: Je argument logicky v pořádku? Je si student vědom jeho předpokladů? Zvážil jejich přijatelnost? Je si vědom možných námitek proti účinnosti argumentu a vzal je v potaz? Dokázal student svůj argument srozumitelně předložit?
- Vyrovnání s námitkami: Vzal student v úvahu důležité argumenty proti své tezi? Nevynechal možné relevantní námitky? Rozumí jim dobře, chápe jejich sílu? Dokázal se s nimi přesvědčivě vyrovnat? Nejsou námitky, které si klade, pouze formální a málo přesvědčivé?
- Celková struktura výkladu: Obsahoval výklad všechny požadované prvky? Byl výklad dobře uspořádán? Neztrácel student čas nerelevantními odbočkami či „slovní vatou“?
- Schopnost reagovat: Dokázal student odpovídat na otázky a námitky od komise? Porozuměl jim? Nesnažil se hájit nehajitelné? Uváděl argumenty, nebo pouhá tvrzení a vlastní názory?
Okruhy k Filosofii v kontextu společenskovědních oborů
1. Klasická pojetí člověka ve společnosti
Platónova Obrana Sókrata a Ústava, Aristotelova Politika, Augustinovo O Boží obci atd.
2. Moderní pojetí člověka ve společnosti
Machiavelliho Vladař, Hobbesův Leviathan, Lockeho Druhé pojednání o vládě, Rousseauovy Rozpravy a O společenské smlouvě atd.
3. Současné diskuse v politické a sociální filosofii
Otázka spravedlnosti: Rawlsova spravedlnost jako „férovost“ vs. Nozickova spravedlnost jako oprávnění, otázka svobody: Berlinovy koncepty negativní a pozitivní svobody, otázka dějin: Popperova Bída historicismu, Fukuyamova koncepce „konce dějin“ atd.
4. Recepce a transformace platónské, aristotelské a stoické filosofie v teologii: Blízkost i neslučitelnost křesťanství a platonismu v učení o Bohu
Logos, demiurgos, Jedno a trojstupňová hierarchie), v antropologii (tělo a duše), v kosmologii (chorismos, světová duše) či v učení o spáse (theosis, osvícení a milost). Vliv na mystickou teologii. Blízkost i neslučitelnost aristotelismu a křesťanství v učení o Bohu (Stvořitel či Hybatel, nús), v antropologii (jednota duše a těla, problém smrtelnosti duše), v kosmologii (problém věčnosti světa). Vliv na teologické učení o společnosti.
5. Filosofie jako inspirace současné teologie
Polányi, MacIntyre, Austin, Wittgenstein, Jonas, Blondel, personalismus, existencialismus, filosofie života atd.
6. Konsekvencialismus
Utilitarismus Benthamův a Millův, situační etika, kritické posouzení konsekvencialistických principů
7. Kantova etika
Deontologický přístup a jeho meze, autonomní morálka, kategorický imperativ, postuláty praktického rozumu, post-kantovská etika
8. Etika přirozeného zákona
Stoicismus, Tomáš Akvinský, novověké přístupy k přirozenému zákonu, současní představitelé, např. J. Finnis, koncepce lidských práv
9. Etika ctností
Antické teorie ctností, Aristotelova Etika Nikomachova, středověké rozvinutí etiky ctností, MacIntyrova teze o krizi etiky v novověku, etika ctností a naturalismus, např. P. Footová, etika ctností v analytické filosofii, např. E. Anscombová, další současné přístupy k etice ctností
10. Základy filosofie vědy v antice, ve středověku a novověku
Pythagoras, Platón, Aristotelés, atomismus, středověká scholastika, Koperník a Kepler versus Bellarmin: matematický model versus pozorování, Bacon, Galileo, Newton, positivismus 19.stol.
11. Diskuse ve filosofii vědy 20. století
Logický pozitivismus a jeho dědictví: Vídeňský kruh, Popper, věda a pseudověda, verifikace a falsifikace; poválečná diskuse ve filosofii vědy: alternativy k logickému pozitivismu (role historie ve filosofii vědy, paradigmata, Kuhn, Hanson, Feyerabend, Polanyi, Lakatos, Harré, Hesse, Adorno atd.
12. Pojetí duše ve scholastické tradici
Duše jako substanciální forma, duše jako vnitřní princip operací, typy duší, téma plurality a jednoty duše, vztah duše a mohutností, netělesnost, subsistence a nesmrtelnost lidské duše: mínění filosofů a biblická svědectví, Aristotelova kontroverzní pozice, argumenty přirozeného rozumu, lidská duše jako informující forma, lidská duše jako asistující forma
13. Kognitivní mohutnosti
Příčiny a termín poznávacího aktu; smyslové poznání: typy smyslově vnímatelného předmětu, činný smysl, skepticismus, vnější a vnitřní smysly; rozumové poznání: inteligibilní species, činný a trpný rozum, poznání obecného a jednotlivého, formy (sebe)vědomí
14. Apetitivní mohutnosti
Smyslová a rozumová snaživost: jejich principy a termíny, žádostivá a vznětlivá snaživost, akty smyslové a rozumové snaživosti, podřazení smyslového apetitu vůli, svoboda vůle: intelektualismus a voluntarismus
15. Fenomenologická a hermeneutická filosofie náboženství
Idea Nekonečna jako touha po Nekonečnu; přítomnost Boha a tvář Druhého; metafyzická etika – etická metafyzika; hermeneutika smyslu – hermeneutika podezření, náboženský význam kritiky náboženství; hermeneutický výklad pádu Adama a Evy; E. Levinas; P. Ricouer; F. Nietzsche
16. Intersubjektivita ve fenomenologii
Vztah já a druhý člověk; vnímání Druhého – teoretická konstrukce nebo bezprostřední danost; problém vcítění; následky ze setkání s Druhým; bytí ve světě jako bytí s druhými; role tělesnosti; E. Husserl, M. Heidegger; J.-P. Sartre, E. Levinas
17. Filosofie existence
Esence člověka spočívá v jeho existenci; ontologická analýza existence; mezní situace člověka; autentická existence; kořeny filosofie existence v myšlení S. Kierkegaarda; M. Heidegger; K. Jaspers
18. Filosofie jazyka
Kořeny analytické filosofie: G. Frege, G. E. Moore, B. Russell; logickýv pozitivismus: Vídeňský kruh, R. Carnap, L. Wittgenstein; přirozený jazyk a pragmatismus: J. L. Austin, P. Strawson, W. V. O. Quine
19. Filosofie mysli
Intencionalita, mind-body problém, vědomí a fyzikalismus, vnímání
20. Analytický teismus
Období a důvody vzniku; charakteristika a hlavní témata; významní představitelé a jejich přínos: J. M. Bocheński (logika a řeč náboženství), A. Plantinga (vybrané myšlenky a argumenty z jeho Rady křesťanským filosofům), R. Swinburne (témata a argumenty z jeho knihy Bůh jako vysvětlení