Bibliografické citace použitých zdrojů a odkazování na ně
Bibliografické citace
Součástí odborného textu je seznam použitých zdrojů. Obvykle se uvádí na konci práce. Každý dokument, který je v práci citován či na který se v práci odkazuje, musí být uveden v podobě bibliografické citace. Tento záznam musí obsahovat všechny údaje, na základě nichž je pak možno příslušný literární pramen bezpečně a spolehlivě identifikovat. Proto jsou pro bibliografické citace stanovena pravidla, která je nutno dodržovat. Tato pravidla – tzn. obsah, formu a strukturu záznamů – stanoví ČSN ISO 690 (poslední úprava z roku 2022). Tato norma stanovuje, jaké informace je třeba v citacích uvádět a v jakém pořadí. Jejich formální podoba je pak stanovena různými citačními styly. Různí nakladatelé či vydavatelé požadují jiné citační styly (např. APA, Chicago, MLA, IEEE, Vancouver aj., viz Style guide). Různé citační styly jsou často preferovány v různých vědních oblastech. Na TF JU se vyžaduje citační styl obvyklý v naší zemi. Pro detailní porozumění normě a pravidlům citování lze odkázat např. na:
- výklad normy 690:2022 na stránkách Citace.com
- stránky Fakulty sociálních věd MU
- interpretaci ČSN ISO 690
Od této normy se úzus TF JU odlišuje především v tom, že neuvádí ISBN citovaných knih a ISSN periodik.
Při tvorbě citací si lze pomoci různými generátory citací, např. ZDE, ovšem odpovědnost za konečnou podobu citace, odchyluje-li se od normy, nese autor práce, nikoli automatický generátor.
Bibliografické citace tištěných dokumentů
Tištěné monografie (knihy)
V závěrečných kvalifikačních pracích se používají citace, které musí obsahovat všechny následující prvky (v tomto pořadí):
- PŘÍJMENÍ a jméno autora (VERZÁLKAMI) – za příjmením následuje čárka a mezera; má-li dokument více autorů, uvádíme maximálně tři příjmení (podle toho, jak jsou otištěna na titulu) a připojíme zkratku „a kol.“ nebo „et al.“; jednotlivá jména se oddělují středníkem, za iniciálou se píše tečka; jedná-li se o kolektivní monografii s uvedením editora (nebo více editorů), uvádí se pouze jména editorů doplněná o výraz „(ed.)“ nebo „(eds.)“; nelze-li spolehlivě určit autora, je prvním prvkem citace název publikace;
- název a podnázev publikace (kurzívou) – podnázev se připojuje po středníku nebo dvojtečce. Případně připojíme také číslo části, pokud se jedná o vícesvazkovou publikaci;
- pořadí vydání, pokud je jiné než 1. vydání, se zapisuje výrazem použitým v publikaci, cizojazyčné označení vydání nepřekládáme (např. 5., přeprac. vyd.; 2nd ed.; 3. Aufl.). Výraz končí tečkou;
- místo vydání; pokud má publikace více míst vydání, píšeme jen to, které je v publikaci uvedeno jako první; za uvedením místa vydání následuje dvojtečka a mezera;
- název nakladatelství nebo vydavatelství, pokud je uveden, se zapisuje tak, jak je uveden v publikaci, vynecháváme zkratky informující o právní subjektivitě („s. r. o.“ apod.); následuje čárka a mezera;
- rok vydání, za rokem vydání následuje tečka a mezera. Pozor! Užíváme-li systém poznámek v textu, využijeme tzv. harvardského systému a rok vydání píšeme bezprostředně za jméno autora (oddělujeme čárkou)!
Pokud některý z požadovaných údajů není v citované publikaci uveden latinkou, je třeba údaj uvést formou transliterace.
Šablona:
<PŘÍJMENÍ>, <Jméno>. <Název>: <podnázev>. <Číslo vydání>. <Místo vydání>: <Nakladatel>, <rok>.
Příklady:
- PÁVKOVÁ, J. et al. Pedagogika volného času: Teorie, praxe a perspektivy mimoškolní výchovy a zařízení volného času. 3. aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2002.
- SKALKOVÁ, J. Obecná didaktika. Praha: ISV, 1999.
- STÖRIG, H. J. Malé dějiny filozofie. 2. rozšíř. vyd. Praha: ZVON, 1992.
- ZOUNKOVÁ, D. (ed.) Zlatý fond her III: Hry a programy připravované pro kurzy Prázdninové školy Lipnice. Praha: Portál, 2007.
- KOLLÁRIKOVÁ, Z.; PUPALA, B. (eds.) Předškolní a primární pedagogika: Predškolská a elementárna pedagogika. Praha: Portál, 2001.
- Akademický slovník cizích slov. I. díl, A-K. Praha: Academia, 1995.
- Ottův slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných znalostí. 28 sv. Praha: J. Otto, 1888-1909.
Vybrané příklady v harvardském systému (všimněte si přesunutí roku hned za jméno autora):
- PÁVKOVÁ, J. et al., 2002 Pedagogika volného času: Teorie, praxe a perspektivy mimoškolní výchovy a zařízení volného času. 3. aktualiz. vyd. Praha: Portál.
- SKALKOVÁ, J., 1999. Obecná didaktika. Praha: ISV.
- STÖRIG, H. J., 1992. Malé dějiny filozofie. 2. rozšíř. vyd. Praha: ZVON.
- ZOUNKOVÁ, D. (ed.), 1007. Zlatý fond her III: Hry a programy připravované pro kurzy Prázdninové školy Lipnice. Praha: Portál.
- KOLLÁRIKOVÁ, Z.; PUPALA, B. (eds.), 2001. Předškolní a primární pedagogika: Predškolská a elementárna pedagogika. Praha: Portál.
Kapitola v knize či tištěném sborníku
Při odkazování na kapitolu v knize či sborníku se uvádí:
- příjmení a iniciály jména autora (autorů) kapitoly;
- název kapitoly (obyčejným písmem);
- výraz „In:“ (v);
- příjmení a iniciály jména editora (editorů) celé knihy, doplněné o výraz „(ed.)“ nebo „(eds.)“;
- název celé knihy (kurzívou);
- pořadí vydání (pokud je jiné než první);
- místo vydání;
- nakladatelství;
- rok vydání;
- rozsah stran, na kterých se kapitola nachází.
Šablona: <PŘÍJMENÍ>, <Jméno>. <Název kapitoly>. In: <PŘÍJMENÍ EDITORA>, <Jméno> (ed.). <Název knihy>. <Číslo vydání>. <Místo vydání>: <Nakladatel>, <rok>, s. <xx>–<yy>.
Příklady:
- BULOVÁ, A. Komunikace sluchově postižených. In: VÍTKOVÁ, M. et al. (eds.). Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido, 1998, s. 63−67.
- DVOŘÁKOVÁ, M. Hodnocení ve vyučování. In: KASÍKOVÁ, H.; VALIŠOVÁ, A. (eds.). Pedagogika pro učitele. 2. vydání. Praha: Grada, 2010, s. 243−258.
Slovníkové heslo
Podobně jako kapitola ve sborníku se citují i slovníková hesla, jestliže mají různé autory. Každé heslo je považováno za samostatný příspěvek s vlastním autorem a tak je třeba je také citovat.
Šablona: <PŘÍJMENÍ AUTORA HESLA>, <Jméno>. <Název hesla>. In <PŘÍJMENÍ EDITORA>, <Jméno> (ed./eds.). <Název slovníku>. <Číslo vydání>. <Místo vydání>: <Nakladatel>, <rok>, s. <xx>–<yy>.
Příklad:
- NOVÁK, Jan. Oběť. In: NOVOTNÝ, Pavel; HRUŠKA, Tomáš (eds.). Biblický slovník. 2. vydání. Praha: Portál, 2020, s. 512–514.
Článek v tištěných seriálových publikacích (tj. v časopisech apod.)
Bibliografický záznam má v tomto případě tyto povinné náležitosti:
- PŘÍJMENÍ a iniciály jména autora (autorů); není-li uveden autor, citace začíná názvem;
- název článku (standardním písmem), poté tečka;
- název periodika (kurzívou),
- rok vydání;
- ročník (uvedený zkratkou „roč.“, „vol.“ apod.) a číslo výtisku (uvedené zkratkou „č.“, „No.“ apod.). V případě ustáleného členění lze označení ročníku (svazku) a čísla výtisku vypustit a uvádět je ve tvaru např. „6(3)“, kde tučně je zvýrazněn ročník, zatímco číslo výtisku je uvedeno v kulatých závorkách;
- rozsah stran, na kterých je článek uveden.
Jednotlivé položky počínaje názvem periodika se oddělují čárkou, na konci se píše tečka.
Pozn.: Na rozdíl od odkazů na část knihy nebo sborníku se při odkazování na články v časopisech nepoužívá výraz „In:“.
Šablona: <PŘÍJMENÍ AUTORA>, <Jméno>. <Název článku>. <Název časopisu>, <rok>, roč. <xx>, č. <yy>, s. <aa>–<bb>.
Příklady:
- MAREŠ, J.; GAVORA, P. Interpersonální styl učitelů: teorie, diagnostika a výsledky výzkumů. Pedagogika, 2004, roč. 54, č. 2, s. 101–128.
- Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v České republice. Učitelské noviny, 1999, roč. 102, č. 22, s. 11–22.
- ŠRAJER, J. Proces evropské integrace z pohledu České republiky. Teologické studie, 2003, roč. 4, č. 1, s. 2–6.
Legislativní dokumenty
Každý zákon je definován svým číslem, rokem vydání a názvem (popisem obsahu). Syntax je následující (modré výrazy je třeba nahradit příslušnými údaji):
Zákon číslo/rok Sb., název zákona, platnost znění a jiné informace.
Příklad:
- Zákon 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění platném k 2. 6. 2010.
Nepublikované texty
Ve spíše výjimečných případech, kdy je třeba odkázat na dosud nepublikovaný dokument, který není přístupný ani prostřednictvím internetu, se v bibliografickém záznamu uvádějí následující položky:
- PŘÍJMENÍ a iniciály jména autora (autorů);
- název a podnázev (kurzívou);
- místo vzniku;
- rok;
- typ dokumentu (např. „nepublikovaný rukopis“, „disertační práce“ apod.); v případě, že se jedná o kvalifikační práci, je třeba uvést také název vysoké školy, fakulty (a případně katedry) a také jméno vedoucího práce.
Příklady:
- NOVÁK, F. Příspěvek k filosofii dějin. Pardubice, 2010. Nepublikovaný rukopis.
- STRÁNSKÁ, M. Výchova ke kritickému postoji vůči hodnotám prezentovanými literárními hrdiny u čtenářů staršího školního věku. České Budějovice, 2006. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta. Vedoucí práce L. Muchová.
Elektronické dokumenty
Obecná pravidla
Elektronické dokumenty jsou zdroje velmi rozmanité a v čase velmi proměnlivé, a proto zde o to více platí princip, že bibliografický záznam musí být funkční, tj. i když záznam nebude obsahovat všechny povinné údaje (protože nejsou k dispozici), musí být podle tohoto záznamu použitý zdroj dohledatelný. Bibliografický záznam by v ideálním případě měl mít tyto náležitosti:
- určení tzv. primární odpovědnosti, tj. uvedení jména autora nebo organizace, kteří kvalitu informace garantují; formální úprava jmen je stejná jako u tištěných dokumentů, jméno korporace se zapisuje ve formě, v jaké je uvedeno v prameni; není-li možné autorství dokumentu doložit, je příslušný dokument pro odborný text použitelný jen výjimečně a spíše v omezené míře;
- název; formální úprava názvu je stejná jako u tištěných zdrojů. Není-li možné najít v elektronickém dokumentu nebo doprovodné dokumentaci žádný název, nahradí se název prvními slovy z dokumentu, po nichž následuje symbol vynechání („...“);
- druh nosiče; druh elektronického nosiče se uvádí v hranatých závorkách po názvu, např. „[online]“, „[CD-ROM]“ apod.; v případě potřeby je možno specifikovat spolu s druhem nosiče také druh dokumentu (např. „[online databáze]“, „[monografie na CD-ROM]“ apod.);
- číslo vydání; elektronické dokumenty jsou často aktualizovány; číslo nebo jiné označení pořadí vydání se zapisuje výrazy použitými v prameni, např. „5. vyd.“, „verze 3.5“ apod.;
- místo vydání; jméno města, ve kterém byla popisná jednotka vydána, se zapisuje v jazyce originálu tak, jak je uvedeno v prameni;
- vydavatel; není-li v prameni uveden žádný vydavatel, uvede se místo něj fráze „vydavatel neznámý“; u online dokumentů, které jsou přístupné prostřednictvím počítačové sítě, lze prvek vydavatel vynechat, pokud jej nelze určit z informací o prameni;
- časové údaje: obecně se datum vydání zapisuje tak, jak je uvedeno v prameni, byl-li elektronický dokument vydáván postupně a jeho vydávání skončilo, uvede se počáteční a konečné datum (např. „září 1990 – říjen 2001“); pokud doba vydávání elektronického dokumentu přesáhne jeden rok a vydávání není dosud ukončeno, uvede se datum počátku vydávání dokumentu následované spojovníkem a mezerou (např. „červen 1998- “); kde je to možné, musí se za datem publikování uvést datum citované aktualizace nebo revize ve stejné formě jako v prameni (např. „aktualizováno v lednu 1997“, „posl. aktualizace 3. 10. 2003“, „rev. 1. března 1997“); neméně důležité je uvést datum citování; zejména u online dokumentů, které jsou často aktualizovány je důležité [v hranatých závorkách] uvést datum, kdy byl dokument skutečně viděn (např. „[cit. 3. září 1997]“, „[cit. 1997-07-28]“, „[cit. 18. února 1997; 14:04:28 SEČ]“).
- lokace uvnitř zdrojového dokumentu: lokace části nebo příspěvku uvnitř zdrojového dokumentu se musí uvádět, pokud formát dokumentu obsahuje stránkování nebo ekvivalentní vnitřní referenční systém (např. „s. 5–21; řádky 100–150“).
- dostupnost a přístupnost: u online dokumentů musí být uvedena informace identifikující pramen s uvedením přesné lokace; tyto informace se označují slovy „Dostupné v“; „Dostupné z“.
Pokud je odkazováno na článek vydaný v odborném časopise, byť by byl přístup k němu získán z online databáze (např. EBSCO apod.), není nutné odkazovat na příslušnou databázi jako na elektronický zdroj, ale postačí standardní odkaz na článek v časopise (viz výše).
Příklady:
Bibliografické citace elektronických monografií, databází apod.
- Sborník příspěvků: Učitelé a jejich univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí: mezinárodní konference 23.–25. září 1998 [online]. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 1999 [cit. 2001-01-24]. Dostupné z: <http://www.pedf.cuni.cz/svi/vydavatelství/ ucitel/konfcz.html>
- Výukový CD-ROM Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích [CD-ROM]. České Budějovice: TF JU, 2003.
- BOLDIŠ, P. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2: Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla. Verze 3.3. [online]. ?1999–2004, poslední aktualizace 11. 11. 2004 [cit. 2004-11-10]. Dostupné z: <http://www.boldis.cz/citace/citace1.pdf>.
- BOLDIŠ, P. Bibliografické citace dokumentů podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2: Část 2 – Modely a příklady citací u jednotlivých typů dokumentů. Verze 3.0 (2004) [online]. © 1999–2004, poslední aktualizace 11. 11. 2004 [cit. 2006-09-15]. Dostupné z: <http://www.boldis.cz/citace/citace2.pdf>.
Hlavní stránka organizace
- Univerzita Karlova v Praze [online]. Praha: Univerzita Karlova, Posl. úpravy 15. 09. 2006 [cit. 2006-09-15]. Dostupné z: <http://www.cuni.cz>.
- Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Praha: MŠMT, © 2002 [cit. 15. září 2006]. Dostupné z: <http://www.msmt.cz>.
Bibliografické citace částí elektronických monografií, databází apod.
- Sborník příspěvků: Učitelé a jejich univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí: mezinárodní konference 23.–25. září 1998 [online]. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 1999 [cit. 2001-01-24]. Sekce 1, Role učitele v měnící se společnosti. Dostupné z: <http://www.pedf.cuni.cz/svi/vydavatelství/ucitel/konfcz.htlm>.
Bibliografické citace příspěvků do elektronických monografií, databází apod.
- BROŽOVÁ, S. Zdroje informací o učitelích a jejich vzdělávání v Evropě. In Sborník příspěvků: Učitelé a jejich univerzitní vzdělávání na přelomu tisíciletí: mezinárodní konference 23.–25. září 1998 [online]. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 1999 [cit. 2001-01-24]. Dostupné z: <http://www.pedf.cuni.cz/svi/vydavatelství/ucitel/konfcz.htlm>.
- MORKES, J. K historii českého církevního školství. In Výukový CD-ROM teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích [CD-ROM]. České Budějovice: TF JU, 2003.
- PELIKÁN, J. Jak (ne)reformovat českou školu. In Katedra pedagogiky FF UK [online]. Praha: FF UK, 2003, posl. aktualizace 3. 10. 2003 [cit. 14. října 2003]. Dostupné z: <http://pedagogika.ff.cuni.cz/pages/cze/katedra/nereforma.php>.
Bibliografické citace článků a jiných příspěvků v elektronických seriálových publikacích
- ŠEDINOVÁ, P. Elektronické informační zdroje pro pedagogiku. Ikaros [online]. 2001, č. 1 [cit. 2001-04-17]. Dostupné z: <http://ikaros.ff.cuni.cz/2001/c01/welcome.htm>.
- SVOBODOVÁ, L. Kardinálové nikoho nezastupují: rozhovor s kardinálem Miloslavem Vlkem. Katolický týdeník [online]. 2003, č. 44 [cit. 2003-11-03]. Dostupné z: <http://www.katd.cz/clanek.php?&id=486>.
Zpráva z elektronické konference
- RICHTER, V. Knihovnické akce v roce 2001 a BMI. In Knihovna: elektronická konference [online]. Praha: CESNET, 19. ledna 2001; 12:53 [cit. 24. ledna 2001]. Dostupné z:<knihovna@cesnet.cz>. Dostupné též z: <listserver@cesnet.cz>.
Odpověď na zprávu z elektronické konference
- PÁRÁKOVÁ, M. Re: Prostředky na nákup. In Knihovna: elektronická konference [online]. Praha: CESNET, 17. 1. 2001; 16:16 [cit. 24. ledna 2001]. Dostupné z: <knihovna@cesnet.cz>. Dostupné též z: <listserver@cesnet.cz>.
Odpověď na neveřejnou zprávu z osobní elektronické pošty
- NOVÁK, J. Re: Informace o výuce metodického semináře [elektronická pošta]. Message to: Iva Čejková. 20. října 2003 [cit. 3. 11. 2003]. Osobní komunikace, citováno se svolením autora.
Citace z obsahu internetové stránky
Velmi častou formou citace elektronického zdroje je citace obsahu internetové stránky. Za obsah internetové stránky, stejně jako u každého jiného textu, někdo zodpovídá, a pro potřeby citace je považován za autora. Tomu také odpovídá bibliografický záznam:
- PŘÍJMENÍ, Jméno osoby zodpovědné za obsah stránky. Nejedná-li se o osobu, nýbrž např. o organizaci, je uvedena jako nositel primární odpovědnosti ona (opět VERZÁLKAMI);
- Název stránky + označení: [online];
- Vydavatel nebo organizace, pokud existují či jsou známy;
- Rok vzniku obsahu, je-li znám;
- [citováno rrrr‑mm‑dd], tj. datum, kdy byla stránka navštívena a kdy se tam nacházel citovaný obsah.
- Nakonec se uvádí adresa stránky, zkopírovaná z adresového řádku. Uvádí se konkrétní adresa, na které se citovaný obsah nachází, nikoli úvodní stránka organizace či podobně. Adresa je uvozena slovy: "Dostupné z: URL".
Šablona: <NÁZEV INSTITUCE>, <Název stránky> [online], <rok>, [cit. <rrrr>−<mm>−<dd>]. Dostupné z: <URL>.
Příklad:
- TEOLOGICKÁ FAKULTA JIHOČESKÉ UNIVERZITY V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH, Vědecká rada TF JU [online], 2025, [cit. 2025-12-03]. Dostupné z: https://www.tf.jcu.cz/cz/veda-a-vyzkum/vedecka-rada-tf-ju.
Citace sociální sítě
Obsah převzatý ze sociální sítě funguje podobně.
- PŘÍJMENÍ, Jméno autora obsahu, případně jeho UŽIVATELSKÉ JMÉNO.
- Název příspěvku, jestliže existuje.
- Název sociální sítě a označení [online].
- Datum zveřejnění obsahu,
- Adresa, na níž se citovaný obsah nalézá, opět uvozená slovy "Dostupné z:"
Šablona: <PŘÍJMENÍ>, <Jméno>. <Název nebo stručný popis příspěvku>. <Název sociální sítě> [online]. <Datum zveřejnění>. Dostupné z: <URL>.
Příklad:
- UNIVERZITA KARLOVA. Oznámení o otevření nového programu. Facebook [online]. 12. 10. 2024. Dostupné z: https://www.facebook.com/UniverzitaKarlova.
Citace audiovizuální materiálu
Specifikum audiovizuálních materiálů spočívá v tom, že na konkrétní údaje neodkazujeme číslem strany, nýbrž uvedením času (minuty a vteřiny, resp. rozpětí minut a vteřin), na němž se citovaná informace nachází. V ostatním postupujeme stejně jako u citace sociální sítě či internetové stránky, audiovizuálního nosiče apod.
Šablona: <NÁZEV AUTORA / INSTITUCE>. <Název videa>. <Název platformy> [online]. <rok zveřejnění> [cit. <rok>−<měsíc>−<den>]. Dostupné z <URL>. Citováno z <hh>:<mm>:<ss>.
Příklad:
- UNIVERZITA KARLOVA. Jak funguje přijímací řízení. YouTube [online]. 2024 [cit. 2025-12-03]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=abcd1234. Citováno z 5:15-6:30.
Jak v textu odkazovat na použité zdroje?
Vždy, když se přímo nebo nepřímo cituje jakýkoli zdroj (kniha, CD-ROM, internetové stránky apod.), musí být na tento zdroj odkázáno. Odkaz slouží k identifikaci publikace, z níž byla vybrána část textu, parafrázovaná myšlenka atd. a k přesnému vymezení její lokace v rámci zdrojové publikace.
Dvě základní pravidla
Dostatečnost informací: Odkaz musí obsahovat dostatek informací, pomocí nichž bude možné identifikovat příslušné bibliografické údaje v závěrečném seznamu použitých zdrojů; v seznamu použitých zdrojů budou uvedeny zbylé údaje, pomocí kterých bude možné text jednoznačně určit;
Uniformita: Všechny odkazy budou provedeny stejným způsobem, tj. práce nebude obsahovat více forem odkazování.
Způsob tvoření odkazu
- formou průběžných poznámek, a to nejlépe tzv. „pod čarou“ na stránce dole;
- vkládáním přímo do textu (doporučený způsob)
Metoda průběžných poznámek
Pro každý výrok nebo související skupinu výroků z textu se užívá jedno číslo poznámky (číslice je zapsaná jako horní index v textu a příslušný text se nachází v poznámce pod čarou dole na stránce). Z umístění indexu a formátování textu musí být patrné, kde text, na který je odkazováno, začíná a končí. Zároveň platí, že odpovídající poznámka může odkazovat na více než jeden dokument, tzn., že poznámka není přímo rovna odkazu, ale může obsahovat i další zdroje nabídnuté pro srovnání nebo autorský komentář apod. V Microsoft Word tuto funkci najdeme v menu Reference - Vložit poznámku pod čarou. Nikdy nevytváříme poznámky pod čarou "manuálně".
Je-li na určitý dokument odkazováno více než jednou, po sobě následujícím odkazům jsou přidělována samostatná čísla, přičemž platí zásady krácení bibliografických údajů nutných pro přesnou identifikaci užitého zdroje:
- První odkaz je v podobě úplné bibliografické citace;
- další odkazy v práci jsou ve zkrácené podobě, tedy odkaz na danou položku musí obsahovat prvky, které zajistí korespondování mezi odkazem a příslušným záznamem v soupisu bibliografických citací. Odkaz by tedy měl obsahovat:
- jméno autora (autorů)
- plný název (kromě podnázvu a dalších s názvem souvisejících údajů) tak, jak jsou uvedeny v bibliografické citaci, doplněné o odpovídající čísla stránek (odkaz kromě jména a příjmení autora neobsahuje žádné jeho akademické tituly ani jiné hodnosti). Nejsou-li jméno autora a název samy dostatečné pro odlišení ostatních záznamů v soupisu bibliografických citací, odkaz je třeba doplnit o tolik prvků (pořadí a rok vydání atd.), kolik je pro toto odlišení nezbytně nutné. Odkaz dané popisné jednotky lze zkrátit zavedením stručné formy názvu nebo zkratky pro název, přičemž zkrácená forma může být zavedena v prvním odkazu nebo v seznamu zkratek. Např. v prvním odkazu je uvedeno „Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (dále jen RVP ZV), s. 15.“, v dalším odkazu pak jen „RVP ZV, s. 25.“, tj. zkrácená forma.
Pokud odkazy na stejnou publikaci následují přímo za sebou, je možné použít výraz "tamtéž" a číslo strany (např. „Tamtéž, s. 15.“). Neužívání zkrácených forem citací je považováno za chybu, neboť vede k rozsáhlejším poznámkám pod čarou a menší přehlednosti vlastního textu.
Příklady zkrácených citací:
Text s odkazem:
„Vnější aktivita (…) odráží aktivaci organismu, tj. jeho připravenost k činnosti, k výkonu.“1
... „Aktivizace žáka učitelem vytváří důležitý předpoklad pro žákovu samostatnou práci.“2
1 MAŇÁK, J. Rozvoj aktivity, samostatnosti a tvořivosti žáků, s. 34.
2 Tamtéž, s. 35.
Odkazování přímo v textu
Odkazy uváděné přímo v textu umísťujeme:
- do příslušné věty, vyžaduje-li to její stavba, nebo
- za citovaný nebo parafrázovaný celek.
Na zdroj odkazujeme pomocí:
- jména autora (autorů),
- roku vydání a
- čísla citované strany,
vše v kulatých závorkách.
Je-li jméno autora použito jako součást průběžného textu, píše se před závorku.
Pokud používáme systém odkazování pomocí jména autora a roku vydání, jedná se o tzv. harvardský systém, který zároveň vyžaduje, abychom do seznamu použité literatury zařadili údaj o roce vydání bezprostředně za jméno autora (viz výše).
V tomto případě se poznámky pod čarou také používají, ovšem neslouží k uvádění bibliografických odkazů, nýbrž pro doplňující informace, komentáře k hlavnímu textu apod.
Příklady:
- Jak ostatně uvádí také MAŇÁK (1998: 34), „(v)nější aktivita, jak ji postihujeme v učení a chování žáků, odráží aktivaci organismu, tj. jeho připravenost k činnosti, k výkonu.“
- „Vnější aktivita, jak ji postihujeme v učení a chování žáků, odráží aktivaci organismu, tj. jeho připravenost k činnosti, k výkonu.“ (MAŇÁK 1998: 34).
- „Aktivizace žáka učitelem vytváří důležitý předpoklad pro žákovu samostatnou práci.“ (Tamtéž: 35–36).
Citace přímé a nepřímé
Co je přímá citace
Přímou citací se rozumí doslovné převzetí části cizího textu do textu vlastní práce. Přímá citace může být krácena (pomocí výpustky „(…)“ uprostřed textu), mírně upravena (např. náhrada velkého a malého písmene) nebo graficky zvýrazněna. Citovaný text je třeba také graficky odlišit, nejčastěji pomocí uvozovek, případně formátováním odstavce či písma. V závěrečných pracích by se přímé citace měly objevovat jen sporadicky (např. definice, které mezi sebou srovnáváme, apod.).
Příklady:
- „Vnější aktivita (…) odráží aktivaci organismu, tj. jeho připravenost k činnosti, k výkonu.“ (MAŇÁK 1998: 34)
- „Klíčovým východiskem psaní odborných textů je vyhnout se plagiarismu.“ (ZBÍRAL 2009: 135)
Co je nepřímá citace
Nepřímá citace je rovněž převzetí cizí myšlenky do vlastního textu práce, ale nikoli doslovně, nýbrž prostřednictvím např. myšlenkové zkratky, za využití bohaté slovní zásoby. Příslušný odkaz označíme zkratkou „srov.“. Pokud by měl být takto převeden citát z knihy Roberta Zbírala, mohl by výsledný text získat např. tuto podobu:
Příklad odkaz na nepřímou citaci (parafrázi) v harvardském stylu:
Jedním ze základních úkolů každého, kdo píše odborný text, je vyvarování se převzetí cizích myšlenek bez uvedení původce (srov. ZBÍRAL 2009: 135).
Pokud by bylo užito poznámek pod čarou, vypadala by tatáž parafráze následovně:
Jedním ze základních úkolů každého, kdo píše odborný text, je vyvarování se převzetí cizích myšlenek bez uvedení původce.1
1 Srov. ZBÍRAL, R. Příručka pro psaní písemných prací, s. 135.
Většina citací v závěrečných pracích bude mít formu citace nepřímé. V práci bakalářské jich bude samozřejmě více než v práci diplomové, kde se očekává větší samostatnost a autorský přínos studenta. Vždy je však třeba usilovat o samostatné vyjadřování a syntézu myšlenek, z nichž práce čerpá, tj. nespokojit se s jejich pouhým převzetím. I v tomto případě platí základní pravidla autorské etiky: nejenže je nepřípustné vydávat cizí myšlenky za vlastní, vážným problémem je rovněž vydávání doslovně převzatého textu či textu pouze nepodstatně upraveného za citaci nepřímou.
Vždy je dobré sledovat způsob užití poznámkového aparátu i bibliografických odkazů, provedení přímých citací i parafrází apod. v oborových odborných časopisech a odborných knihách; číst práce starších kolegů (nezapomenout je vidět kritickým okem) a žádat o radu a metodické vedení vedoucího práce. Tato příručka nastiňuje dvě základní doporučené varianty. Možností odkazování, které splňují výše uvedené kritérium dohledatelnosti použitých zdrojů, však samozřejmě existuje více. Doporučuje se tedy osvojit si jeden ze způsobů odkazování a toho se pak důsledně držet.
Využití umělé inteligence při tvorbě kvalifikačních prací
Podrobnější pravidla pro zacházení s umělou inteligencí při tvorbě závěrečných prací lze najít v dokumentu Doporučení k využití nástrojů umělé inteligence při plnění studijních povinností Masarykovy univerzity. Následující odstavce obsahují citace či výtah základních informací v tomto dokumentu obsažených.
Nemusí se deklarovat využití nástrojů umělé inteligence, které slouží k formální úpravě textu, jako jsou kontrola pravopisu, stylistiky a gramatiky, prediktivní klávesnice apod. Podobně není třeba deklarovat použití nástrojů sloužících k tvorbě odkazů, k organizaci zdrojových dokumentů (odborných publikací, článků), k poskytnutí přehledu existujících publikací apod.
Musí se deklarovat využití nástrojů umělé inteligence, které slouží k vytváření obsahu textu. Sem spadají např. nástroje pro strojový překlad (jako jsou DeepL, Google Translate apod.) či nástroje generativní umělé inteligence, jako jsou například textové generátory, aplikace pro extrakci informací, automatické shrnutí textu, chatboty, aplikace integrované do internetových vyhledávačů sloužící k sumarizaci obsahu webových stránek (SciSpace Copilot), aplikace k sumarizaci a vyhledávání vědeckých zdrojů (Consensus), jazykové modely založené na technologiích LLM (např. ChatGPT, Bing AI, Google Bard, Perplexity, Copilot apod.). V případě využití těchto nástrojů se odkazování odvíjí od způsobu, jakým je takto generovaný textový výstup v práci využit:
Jestliže aplikace generativní umělé inteligence poskytuje podklady (shrnutí apod.) a podněty ke struktuře a obsahu textu apod., které nejsou v písemné práci využity v doslovném znění anebo parafrázi, je vhodné opatřit text práce prohlášením jako například:
„Při přípravě této práce autor/-ka použil/-a … (název aplikace a její webová adresa) za účelem ... Po použití tohoto nástroje autor/-ka provedl/-a kontrolu obsahu a přebírá za něj plnou zodpovědnost.“
Jestliže aplikace generativní umělé inteligence poskytuje podněty k obsahu textu, které jsou v písemné práci využity v doslovném znění, v přímé citaci anebo parafrázi, zachází se s citací či parafrází podle týchž pravidel, jako by se jednalo o jakýkoli jiný zdroj informací.
Níže uvedená citace vychází z Chicago style:
ChatGPT, odpověď na otázku “Popiš hlavní charakteristiky fenoménu bezdomovectví,” OpenAI, 7. března 2023.
kde ChatGPT je „autorem“ obsahu, prompt (text zadání dotazu pro aplikaci generativní umělé inteligence) je analogií názvu dokumentu, OpenAI (společnost, která ChatGPT vyvinula) je vydavatel, datum je okamžik vzniku daného textu. Text může být doplněn adresou, na níž je možné nástroj použitý k vytvoření textu najít, tedy:
ChatGPT, odpověď na otázku „Popiš hlavní charakteristiky fenoménu bezdomovectví,“ OpenAI, 7. března 2023, https://chat.openai.com/chat.
Nástroje umělé inteligence nemají nahrazovat informace dostupné v původních zdrojích, ačkoli s jejich vyhledáváním mohou pomáhat. Plnění studijního úkolu typu písemné práce má být založeno především na údajích, datech a informacích, které studující vyhledává v původních zdrojích, kdy lze na využitý zdroj, resp. na jeho autora jasně odkázat.
Odkazy na díla s vnitřním číslováním (Bible, církevní dokumenty, díla klasických autorů apod.)
Množství klasických a často vydávaných děl má vlastní vnitřní dělení, které umožňuje odkaz na dílo a jeho konkrétní část bez ohledu na vydání či překlad, které autor práce používá.
- Korán se dělí na súry a verše;
- Aristotelovy spisy využívají odkazy na stránky a řádky v Bekkerově vydání jeho textů;
- Teologická suma Tomáše Akvinského se dělí na části, kvestie, články a různé segmenty článku;
- Zákony se člení na paragrafy, odstavce a písmena (a další);
- Bible se dělí na knihy, kapitoly a verše;
- atd.
V případě používání těchto textů
- Citujeme dle vnitřního dělení (tedy mj. bez odkazu na strany v námi používaném vydání) a často přímo v textu (nikoli např. v poznámkách pod čarou, zvláště je-li odkaz krátký);
- použité vydání nebo překlad uvedeme v závěrečném seznamu použité literatury.
Příklady citování klasických děl vnitřním číslováním:
- AKVINSKÝ, T. Summa theologiae, I, q. 1, a. 10, ad 1. (Teologická suma T. Akvinského, část první, otázka první, článek 10., k prvnímu)
- Korán 2,36. (Korán, súra 2., verš 36.)
- ARISTOTELES. Etika Níkomachova, 1094b-28. (Aristotelova "Etika Níkomachova", strana 1094 v Bekkerově vydání, oddíl "b", řádek 28)
Biblické odkazy v textu
Bible se dělí na knihy, kapitoly a verše, a tomu odpovídá i zápis odkazu na biblický text. Obsahuje následující informace v tomto formátu:
- zkratka knihy (po ní mezera);
- číslo kapitoly (po něm čárka bez následné mezery!)
- číslo (nebo čísla) veršů (bezprostředně za čárkou).
Zkratky knihy
Při odkazu na biblický text začínáme zkratkou knihy, z níž citovaný text pochází. Zkratka vychází z názvu knihy.
Pozor! Jedna kniha může mít více možných názvů, např.:
1. kniha Mojžíšova = Genesis;
Kazatel = Qohelet = Ecclesiastes;
1. list Soluňanům = 1. list Tesalonickým;
2. kniha Paralipomenon = 2. kniha Letopisů = 2. kniha Kronik; apod.
Zkratku biblické knihy si nevymýšlíme, ale přebíráme ji z nějakého ustáleného seznamu zkratek, nejlépe ze seznamu, který používá námi citovaný překlad. Nemáme-li nějaký zvláštní důvod, doporučuje se používat text i zkratky z Českého ekumenického překladu: https://www.evangnet.cz/
Kapitoly a verše
Po zkratce knihy uvádíme číslo příslušné kapitoly. Každá biblická kniha se dělí na kapitoly. Pouze několik knih je tak krátkých, že obsahují jedinou kapitolu, která se potom nečísluje a neuvádí (jsou to knihy Abdijáš, List Filemonovi, 2. a 3. list Janův a list Judův).
Po číslu kapitoly následuje čárka a hned po ní číslo verše.
Odkazy v českém jazykovém prostředí
Odkazy na biblické texty se píší přímo do textu (nikoli např. do poznámek pod čarou). V českém jazykovém prostředí je obvyklá následující syntax:
KNIHA X,Y
kde KNIHA je zkratka biblické knihy, X číslo kapitoly a Y číslo verše.
Možné varianty:
Citujeme-li více veršů za sebou, spojíme je pomlčkou:
KNIHA X,Y–Y
Gn 1,2–4
(Kniha Genesis, 1. kapitola, verše 2 až 4)
Citujeme-li více veršů, které za sebou nenásledují, oddělujeme je tečkou:
KNIHA X,Y.Y
Gn 1,2.4
(kniha Genesis, 1. Kapitola, verše 2 a 4, verš 3 je vypuštěn)
Citujeme-li více odkazů, oddělují se středníkem:
KNIHA X,Y; KNIHA X,Y; X,Y
Gn 1,2; Ex 3,4; 7,1
(Kniha Genesis, kapitola 1, verš 2; dále kniha Exodus, kapitola 3, verš 4, a ze stejné knihy, tj. Exodus, ještě kapitola 7, verš 1)
Citujeme-li rozpětí souvislého textu napříč kapitolami, uvedeme souřadnice prvního a posledního verše rozsahu a oddělíme je „pomlčkou s oboustrannou mezerou“:
Gn 1,1 – 2,4 (Kniha Genesis, od 1. verše 1. kapitoly až do 4. verše 2. kapitoly)
Citujeme-li celé kapitoly, čísla veršů neuvádíme:
KNIHA X–X
Gn 1–11
(Kniha Genesis, kapitoly 1 až 11)
V cizojazyčné literatuře se objevují obvykle jiné způsoby zápisu, které se však v českém prostředí nepoužívají; je vhodné používat v českých textech český úzus.
Vždy je však důležité, aby čtenář jasně rozpoznal, co je kniha, co je číslo kapitoly a co číslo verše a které verše má autor na mysli.
nahoru
Uvedení použitého překladu
Používáme-li vnitřní referenční systém (nejen biblický), bývá zvykem jej nepsat do poznámek pod čarou, nýbrž přímo do textu.
Jestliže na Bibli jen odkazujeme, ale necitujeme ji, je zbytečné psát, jaký překlad jsme používali. Pokud ji citujeme nebo je-li důležité, jaký překlad jsme měli v ruce, potom jej napíšeme do seznamu použité literatury buď mezi ostatní tituly, nebo samostatně. Pokud Bibli citujeme a nikde neuvedeme, jaký předklad citujeme, říkáme tím implicitně, že jsme pracovali s originálem a že překlad je náš. Totéž se týká opět i dalších děl s vnitřním referenčním systémem.
nahoru
Odkazy na všeobecně známé církevní dokumenty
Odkazy na všeobecně známé církevní dokumenty a častěji citované tituly se doporučuje psát obvyklou nebo vhodně zvolenou zkratkou či značkou; za zkratkou dekretu se uvádí číslo článku.
Příklady:
- DV 13 (Dogmatická konstituce o zjevení Dei Verbum, článek 13.)
- AA 2 (Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, článek 2.)
Podobně odkazy na všeobecně známá díla církevních otců mohou mít své zkratky, viz konkrétní díla. Na konci kvalifikační práce se vždy uvádí seznam použitých zkratek. Bibliografické citace Bible a církevních dokumentů se v závěrečném seznamu literatury uvádějí obdobně jako jiné publikace (viz výše, 1.1).
Příklady zkratek dokumentů 2. vatikánského koncilu:
latinská zkratka – český název dekretu / latinský název dekretu
- AA – Dekret o apoštolátu laiků / Apostolicam actuositatem
- UR – Dekret o ekumenismu / Unitatis redintegratio
- Dokumenty 2. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995.
Příklady zkratek dalších dokumentů:
- CIC – Kodex kanonického práva. Praha: Zvon, 1994. (Codex iuris canonici)
- DS – DENZINGER, H., SCHÖNMETZER, A. Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum. Ed. 36. Freiburg im Breisgau: Herder, 1976.
Příklady bibliografických citací v seznamu použité literatury
- Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Praha: Zvon, 1991.
- Dokumenty 2. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995. Kodex kanonického práva. Praha: Zvon, 1994.
- DENZINGER, H. Kompendium der Glaubensbekentnisse und kirchlichen Lehrentscheidungen. 37. Aufl. Freiburg im Breisgau: Herder, 1991.